středa 6. září 2017

Recenze: Muž, který si pletl manželku s kloboukem

Zdravím,
vítám vás u recenze jedné velmi zajímavé knihy. Minule jsme se podívali na knihu Psí poslání, ale dnes nás čeká trochu neobvyklejší kniha. Tak se pohodlně usaďte a pusťte se do čtení! :)

Název: Muž, který si pletl manželku s kloboukem
Autor: Oliver Sacks
Žánr: Literatura naučná, Psychologie a pedagogika
Nakladatelství: Dybbuk
Překlad: Alena Čechová
Rok vydání: 2008
Počet stran: 256
Hodnocení na databazeknih: 91%

Anotace:
V této knize, plné fascinujících a neobvyklých lidských příběhů, nás jeden z nejznámějších současných neurologů a psychologů uvádí do světa svých pacientů. Jejich životy, nemoci i odlišnosti popisuje s neobvyklou mírou empatie a představuje je jako hluboce lidské bytosti. Dočteme se zde například o hudebníkovi, který se zdraví se stojacími hodinami; o ženě, která přestala ovládat své tělo a pohybuje se jen za pomoci svého zraku a sluchu; o slepé sochařce, která svůj talent objevila až v šedesáti letech, neboť do té doby měla ochrnuté ruce; o muži, který trpěl poruchou smyslu pro polohu těla (nakláněl se jako věž v Pise) a korigoval tuto vadu speciálně upravenou vodováhou umístěnou na brýlích; o nahluchlé ženě, která slyšela nepřetržitě hrát irskou hudbu a měla za to, že to jen její zubní plomba funguje jako krystalka; o muži, kterému se zdálo, že se stal psem, a ráno se probudil s mimořádně vyvinutým smyslem pro rozeznávání pachů a vůní a s nutkavou potřebou vše očichávat; o dalším, jinak nikterak výjimečném člověku, který znal nazpaměť všech šest tisíc stran Groveova Slovníku hudby; o dvojčatech, která uměla odříkávat prvočísla až po ta dvanáctimístná, ale nesvedla jednoduché sčítání a odčítání, aj.

Jako první musím upozornit, že to je kniha naučná, ale zároveň neuvěřitelně zajímavá i pro laiky, jako jsem třeba já. Kniha je velmi cenná pro neurology, psychology a další příbuzné obory, ale podle mě by si ji měl přečíst každý.
Kniha se skládá z několika různorodých příběhů. Vždy je odvyprávěn příběh nějakého člověka, který trpí vzácnou chorobou a zároveň jsou do toho jemně zasazeny odborné informace. Někdy jich je více, někdy méně.

Kniha je rozdělena na čtyři tématické části. Před každou autor v úvodu stručně popíše o čem v ní půjde a následují příběhy jednotlivých pacientů.
Část první se jmenuje Ztráty a setkáváme se zde s příběhy lidí, kteří mají neurologický "deficit". Například zde sledujeme právě muže, podle kterého se jmenuje kniha. Tento muž nepoznává lidi, sebe, botu, nohu prostě cokoliv. Ztratil totiž schopnost vidění celku. Také se v této části setkáme s mužem, který se zasekl v roce 1945 a nic novějšího si nepamatuje. Dále čteme o ženě, která necítí své tělo zevnitř a nebo o muži, který považuje svoji nohu za cizí. Taktéž se zde objevil příběh o ženě, která vnímala jen to, co bylo po její pravici, o muži, který chodil nakloněný a myslel si, že chodí rovně, o lidech, kteří vnímají slova, ale tón a mimika jim uchází a naopak o lidech, kterým schází schopnost porozumět slovům a vnímají právě jen gesta, mimiku a tón. A další.
Část druhá nese jméno Nadbytky a poznáváme se zde s lidmi, kteří mají několik nekontrolovaných svalových podnětů, které se projevují jako tiky, třas, žvanění, vymýšlení, euforické stavy či nutkavé chování.
Třetí část Cesta nás seznamuje s pacienty, kterým jejich choroba poskytla jakési vidiny či vylepšení, které potřebovali. Poznáme zde například dívku, která je smrtelně nemocná, ale její vidiny rodného kraje ji pomohly zemřít s klidem, protože věděla, že někam patří. Také je zde například muž, který má zbystřené smysly.
Poslední část nese jméno Chudí duchem a zde se autor věnuje lidem s nízkým IQ a objevuje v nich jiná nadání, vidění světa a řádu. Například zde potkáme dvojčata, která z hlavy dokázala z hlavy říct prvočísla. A to i dvanáctimístné. Z hlavy. Popřípadě se zde setkáme se slečnou, která žije ve svém světě a je v něm spokojená. 
„Co se chorob týče: nesvádějí nás k otázce, zda bychom se bez nich vůbec obešli? Mám sklon považovat otázky, které choroba rozkrývá, za otázky základní.“
Nejvíce oceňuji to, jak moc osobní to jsou příběhy. Příběhy ze života. Pro autora ti pacienti nejsou důležití kvůli své chorobě, ale kvůli jim samotným. Jedná s nimi jako s lidskými bytostmi a nijak je neshazuje. Snaží se je pochopit. Pochopit je samotné i jejich nemoc a následně hledá možnosti, jak by se jim dalo pomoci.
První část se mi neuvěřitelně líbila a příběhy jsem hltala jak na běžícím páse. Nejvíce se mě dotkl příběh, podle kterého je kniha pojmenovaná - Muž, který si pletl manželku s kloboukem. Ale musím říct, že tahle část mě bavila celá beze zbytku. Je neuvěřitelné, jaké choroby existují. A děsivé.
Přiznám se, že druhá část mě bavila méně a moc si z ní nepamatuji. Ale nejvíce si vzpomínám na příběh Chytrý, bláznivý Ray. Ani nevím, čím mě tak dostala. Ale rozhodně nejsmířenější a nejhezčí příběh se schovává v této části a je to Kupidova nemoc, která je o staré paní, které táhne na devadesát, která si svou nemoc užívá!
Ze třetí části mě dostal do kolen a dojal příběh Cesta do Indie, kterou jsem jemně popsala už v druhém velkém odstavci. Zajímavý byl i příběh s názvem Vrah. Je to smutný příběh se šťastným koncem.
Čtvrtá část mě dostala do kolen. Malé IQ vůbec neznamená hloupost! Ti lidé vlastně jen fungují jinak. Rebeka je příběh, který změnil můj názor. Rebeka má rozštěp horního patra, je nemotorná a skoro ve všem ohledech je stále dítě, ať už ji je, kolik jen chce. Rebeka vlastně vůbec není hezká a autor ji popisuje jako "až bolestně plachou", protože si uvědomovala, že je velmi jiná a pro mnohé směšná. Ale zároveň autor upozorňuje na to, že je schopná vřelé a hluboké náklonnosti. Milovala babičku, přírodu, příběhy. A babička velmi milovala ji. Každopádně se po její smrti dostala na kliniku, kde se setkává s naším autorem. A čím mě tento příběh dostal? Je to jen pár vět. Například věta, určena našemu autorovi, kterou řekla Rebeka - "Podívejte se, jak krásný je svět." Také mě dojalo to, jak moc svoji babičku zbožňovala. Ale úplně nejvíce mě dostalo to, že dokázala jasně dát najevo, co chce a co nechce. Ona nechtěla chodit do školy ani do dílen, protože ji tyto místa nepomáhaly se držet pohromadě. Chtěla dělat něco, co mělo smysl. Chtěla divadlo. A víte co? Když ji někdo viděl na jevišti, tak nikdo nevěřil tomu, že je mentálně postižená. V této části mě dále nejvíce dostal příběh dvojčat - Johna a Michaela, která ale uměla fungovat jen spolu. V dospělosti je rozdělili a své schopnosti víceméně přišli. A jakou? Měli dokumentární paměť (pamatovali si kompletně vše do největších podrobností, co zažili) a bleskové určení, který den v týdnu připadl na udané datum ať už daleko do minulosti nebo budoucnosti. Měli snad neomezenou paměť na čísla. A co třeba dokázali? Spadla krabička se sirkami na zem a oba dva vykřikli hned a zároveň číslo sto jedenáct. A měli pravdu. A jak to dělali? Prostě to viděli. Fascinující, že?
Jak jste asi poznali, tak nejvíce mě dostala část čtvrtá. Pro mě osobně nejzajímavější a hlavně neuvěřitelně fascinující a jiná! Tak fantastická a kouzelná. Uf. Nemám slov. Jako druhou bych zmínila část první, která mě tak hodně bavila. Druhá a třetí část je zhruba na stejném místě v oblíbenosti. A nejoblíbenější tři příběhy? Rebeka, Dvojčata a Kupidova nemoc.

Slabé stránky kniha má. Může to být velké množství odborných věcí, ale já osobně to jako slabou stránku nevnímám. Lépe mě to uvedlo do problému a navíc autor se snaží psát lidsky. Je to jedna z nejzáživnějších odborných knih.

Pokud bych měla tuto knihu označit jedním slovem, tak je to slovo fascinující. Protože tahle kniha je jiná a je o jiných lidech. 

Já osobně jsem se ke knize dostala kvůli své ambici jít na psychologii, kam nakonec nemířím. Ale rozhodně toho nelituji! Kniha je určena pro všechny lidi, které zajímají obory zmíněné v prvním odstavci. Také pro ty, kteří jsou otevřeni tomu pochopit, že existují lidé, kteří mají svůj vlastní svět a v něm žijí a fungují poměrně spokojeně a nechtějí se cpát do toho našeho světa. Tato kniha vám otevře oči. 

České obálky jsem našla tři. A upřímně nedokáži pořádně říct, která si mě získala nejvíce. Jdu zleva doprava. První se mi osobně moc nelíbí, ale ta druhá je skvělá a vyjadřuje mnoho. Ovšem k té třetí mám vytvořený vztah, protože jsem ji měla i já. Takže verdikt? Druhá a třetí jsou nejlepší! 




Cizí mám také tři a úplně jiné něž české! Ale musím přiznat, že jich existuje mnohem více a já jen vybrala tyto tři. U nás jsem nevěděla, která se mi nejvíce líbí, ale tady je to jednoznačně obálka první! Nejvíce se mi hodí k příběhu. Druhá není zlá, ale třetí mě trochu děsí tou agresivní modrou.






Britský neurolog. (*9. července 1933 † 30. srpna 2015 (82let))
Lékařské vzdělání získal na Queen's College Oxfordské univerzity, residenturu dokončil a následně i krátce pracoval v Mt. Zion Hospital v San Franciscu. Od roku 1965 žil v New Yorku a věnoval se neurologické praxi. V roce 2008 byl oceněn Řádem britského impéria třídy Commander (CBE). Je po něm pojmenována planetka 84928 Oliversacks, objevená roku 2003. Je znám také svými knihami, v nichž čtenáře seznamuje s nejzajímavějšími klinickými případy své praxe, ale zároveň se hluboce zamýšlí nad otázkami vztahu mozku a duše, vztahu nemoci a duše apod. Jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků a získaly i několik ocenění.
S Guccim jsme nad tímhle dlouho dumali. Vzali jsme v potaz to, že ke to odborná kniha a nedá se hodnotit stejně jako beletrická. A jelikož je to velmi záživná odborná kniha, tak jsme se rozhodli, že jí dáme jedničku

Příště se zase můžete těšit na opravdovou fotku Gucciho s knihou. Bohužel jsem to s touto z knihovny nestihla. :)

A co vy? Četli jste knihu? Co na ní říkáte? A pokud ne, tak se chystáte? A co říkáte na obálky? A jakou naučnou máte nejraději? Chtěli byste další recenze i na naučnou literaturu?  :)